Pravdy o atopii
Může svrbění těla souviset s psychikou? Jak stres ovlivňuje kůži
Stres se může zrcadlit i v naší kůži. Jak souvisí psychika a svrbění těla a dá se vůbec žít bez stresu?
Pravdy o atopii
Stres se může zrcadlit i v naší kůži. Jak souvisí psychika a svrbění těla a dá se vůbec žít bez stresu?
Je jednoduché vnímat kůži jen jako obal, povrch našeho těla, který má ochrannou funkci.
Naše kůže je ale ve skutečnosti stejně důležitý orgán jako srdce, plíce a ostatní. Dokonce jde o náš největší orgán. A stejně jako všechny orgány v těle reaguje na naše psychické problémy či na stavy spojené se stresem. Pokožka a nervový systém jsou úzce propojeny už od embryonálního vývoje, protože oboje je vytvořeno ze stejného zárodečného listu – ektodermu.
Stres je reakcí organismu na zátěž nebo na ohrožení. Naše tělo je na stres vybaveno adaptačními pochody a hormony, které nás mobilizují k útoku, útěku nebo na zvládnutí psychické zátěže.
Stres sám o sobě je vlastně aktivační faktor. Těžko si představit náš život bez něj. Problém je, když podhodnocujeme a zkracujeme období relaxace. V podstatě jde hlavně o to, jestli si po aktivaci dovolíme dostatečně vypnout a zregenerovat své zdroje.
Fáze poplachu je reakcí „bojuj, anebo utíkej“, která připravuje organismus na okamžitou akci.
Fáze adaptace nastává, když zdroj stresu přetrvává. Organismus se připraví na dlouhodobou ochranu vylučováním dalších hormonů, které zvyšují hladinu krevního cukru a krevní tlak. Tato druhá fáze, která je důsledkem vystavení se dlouhodobému stresu, nemusí být škodlivá, ale bez období uvolnění a oddechu přechází do fáze vyčerpání.
Třetí fáze souvisí s nepřetržitým, chronickým stresem organismu, kdy se hladina krevního cukru sníží, protože nadledvinky jsou vyčerpané. V této fázi saháme do svých fyzických, ale i psychických rezerv.
Co tvrdí výzkumy? Klíčovým faktorem pro náš organismus není jen míra stresu, ale i to, jak ho vnímáme. V psychologické praxi se používá „škála životních události“ (Rahe a Holmes), která uspořádává významné stresové události podle jejich závažnosti v rozmezí od 11 bodů (což je nejméně) až po maximálně 100 bodů.
Psychologové hodnotili průměrné reakce a přiřazovali „stresové body“ k významným životním změnám a událostem, které jsou více či méně pro každého člověka náročně. Podle této škály prožíváme nejvyšší míru stresu při smrti blízkého člověka (max. 100 bodů). Je ale zajímavé, že stresem pro nás mohou být i všeobecně pozitivní události, jako jsou svatba (50 bodů), těhotenství (40), narození dítěte (39), které na škále předběhly takové životní rány jako pokles příjmů (38) nebo smrt přítele (37).
Tato škála je však stále jenom orientační. To, jak události hodnotíme a nakolik jsou pro nás stresující, je velmi individuální. Někteří jedinci jsou přirozeně odolnější proti negativním účinkům stresu.
Abychom nebyli bezmocní proti svrbění těla ze stresu, ale i proti jiným útrapám, které atopický ekzém s sebou přináší, můžeme čerpat z vědomostí o stresu, které jsou v současnosti dostupné. Potřebujeme vědět, jak funguje, co nás znamená, kdy nám škodí a co nám může pomoci. Pokud je ekzém nebo svrbění naším hlavním problémem, který nám komplikuje život, samy o sobě nejsou dostatečně účinné ani medicínské prostředky, ani uvědomění si toho, co potřebujeme, i podpora okolí.
Potřebujeme mít nějaká esa v rukávu, abychom mohli vykročit z bezmocnosti, kterou začarovaný kruh svrbění těla způsobeného psychikou navozuje. Potřebujeme nějaké svépomocné prostředky, o které se můžeme opřít, když je nejhůř. Přijít na to, co pomáhá, a postupně to rozvíjet a zdokonalovat.
Je moderní hovořit o boji proti stresu a o tom, jak „nad ním zvítězit“. S bojem proti stresu je to tak trochu jako v pohádce o dvanáctihlavém drakovi. Když mu jednu hlavu setneme, čeká nás ještě mnoho dalších. Nemluvme ale jenom o negativních účincích stresu.
Určitou dávku stresu potřebujeme. Pokud nás někdo usadí v místnosti zbavené všech stresových podnětů, na štěstí nám to nepřidá. Potřebujeme raději přemýšlet o optimální úrovni stresu než se ho zbavovat úplně.
Navíc je mnohem výhodnější bojovat za něco než proti něčemu. Zkusme do krajiny naší duše zavádět například následovné smysluplné metody a „bojujme za ně“.
Svým přístupem k dítěti mu předáváme poselství. I my sami v sobě neseme mnohá poselství, která máme od rodičů nebo od jiných důležitých dospělých. Znáte tohle?
„Bojím se o tebe.“
„Nejsi v pořádku.“
„Tvoje pokožka je nemocná.“
„To znám, to máš po mně, taky jsem si tímto trápením prošla.“
„Nemůžeš jít na písek.“
„Ne, nemůžeš se přihlásit na plavecký výcvik.“
Probdělé noci a hodně pláče, nervozity, nejistoty, obav a strachu. To jsou nejčastější stavy, se kterými si zhoršený atopický ekzém spojujeme. Vaše dítě má s největší pravděpodobností klasickou dětskou schopnost vnímat vaši úzkost. Co asi vnímá, pokud se o něj v jednom kuse obáváte?
Pokud je to kojenec, obrazně řečeno, úzkost od vás přijímá spolu s mateřským mlékem. Jenže i když jde o větší dítě, to, jak jsme úzkostní či úzkostliví, se v našich činech projeví v menší či ve větší míře. Je přirozené, že podléháme panice při pohledu na někoho, kdo se fanaticky škrábe a na naše snahy zasáhnout reaguje s nepochopením, až s agresivitou.
Z mého pohledu je důležité opět nebojovat se svými pocity, ale upřímně si je přiznat a snažit se nějak to vyvážit.
Kolik pozornosti věnujeme jiným stránkám osobnosti – ať už našeho dítěte, nebo naší vlastní –, když sami trpíme atopickým ekzémem? Na čem zakládáme své hodnoty? Jaká slova bychom použili k charakterizování silných stránek osobnosti? Jsme vůbec schopni je vidět, když náš pohled přitahuje pokožka a stavy s ní spojené? To, na co zaměřujeme pozornost, ať u nás samotných, nebo u našeho dítěte, je silným poselstvím. Bude formovat další náš nebo jeho život a budoucnost.